Tento článek vznikl spoluprací dvou autorů, kteří si uvědomují nedokonalost své práce, která se týká tak ožehavého, rozsáhlého a komplikovaného tématu. Nedělají si žádný nárok na správnost svých názorů, což není do důsledku nijak možné díky jejich západní výchově a vzdělání, ale chtěli by pouze podnítit zájem o jimi nastíněnou závažnou problematiku.
Rádi bychom čtenáře upozornili, že naším úmyslem nebylo hanobit, kritizovat ani odsuzovat některé konkrétní organizace, styly a cvičební skupiny nebo osoby. Pouze jsme se snažili běžnému čtenáři přiblížit problematiku karate z jiné stránky, než může být obvyklé, a to s pohledem do jeho historie, vývoje a vztahu ke kultuře Východu.
Karate je vskutku překrásné bojové umění s bohatou historií, tradicí a několika pojmy a způsoby chování vyjádřenou filosofií. Bohužel se však často setkáváme s tím, že si mnozí lidé pletou skutečné karate a tzv. karate. U běžného člověka, který karate nikdy necvičil, lze tuto neznalost rozdílu ušlechtilého originálu a nepodařené kopie (kýče) pochopit. Avšak fakt, že tento rozdíl mnohdy neznají ani někteří jeho dlouholetí cvičenci, bývá dosti smutný. Rovněž je možné, že mnozí cvičenci tento problém znají, ale z různých důvodů jej ignorují, což má fatální vliv na kvalitu a vývoj karate.
Na druhou stranu musíme přiznat, že u různých aktivit, které se zaštiťují názvem karate, bývá název vždy shodný, což má na laickou veřejnost matoucí vliv.
U jiných japonských bojových umění (budo) se jejich sportovní pojetí a tradiční pojetí nazývají odlišnými výrazy (Iaido / Kendo, Jiu-Jitsu / Judo). Dokonce i dnes mezinárodně používaný název pro tato umění (budo) naznačuje rozdíl mezi těmito aktivitami a skutečným životním určením starých japonských válečníků (bushido).
Samotní zkušení japonští odborníci přiznávají, že neprovozují bushido, což v dnešní době není ani možné, ale pouze budo. Bushido je starý název a v dnešní době může mít někdy i hanlivý význam. Někdy se místo něj používá výraz budodharma. Ale když hovoříme o starých mistrech, měl by být výraz bushido lépe výstižný.
U karate se však u jeho různých pojetí stále používá stejný název, kterým je karate. Pouze mnozí příznivci jej odlišují různými přívlastky (např. jako karate sportovní, tradiční, klasické, historické, okinawské, japonské, české aj.). Někdy jsou dokonce na odlišení vlastního způsobu cvičení karate používány zkratky názvu organizace (např. JKA karate). Karate je však pouze jen jedno. Je to karate univerzální, které odpovídá univerzálním zákonitostem a principům.
Povězme si nejprve něco o karate obecně. Když pomineme jeho různé styly (shotokan-ryu, goju-ryu, shito-ryu, wado-ryu, kyokushinkai, shotokai, aj.) lze současné karate rozdělit do tří základních skupin: freestyle karate, sportovní karate a tradiční karate. Každá tato skupina má nějaký pozitivní význam a vyznačuje se něčím zajímavým a výjimečným. Je pouze na každém z jeho příznivců, který styl karate jej zaujme a kterému se bude chtít věnovat. Často se uvádí, že nezáleží na důvodech a způsobu, kterým je cvičební proces karate zahájen, ale na tom, kterými důvody a způsoby bude veden, a k jakým výsledkům dospěje.
Freestyle karate
Freestyle karate je akrobacií nebo jakýmsi gymnastickým tancem ve stylu karate. Fyzicky patří mezi velice náročné disciplíny, která však nabízí různé efektní, atraktivní a vizuální prvky. Proto se často využívá při exhibicích nebo ve filmech. Jeho cvičenci nebo herci bývají fyzicky velmi zdatní a v akrobacii obratní.
Pro popularizaci karate je to sice vynikající propagace, zejména pro děti, ale má i své velké stinné stránky, zvláště když je v případě filmu aranžována počítačovými triky. Vytváří tím falešný obraz o karate a bytostné degeneraci dnešního člověka. Deformuje se tak mínění o účelu, morálce, technice i taktice karate, které odrazuje uvážlivé a pro karate nejvhodnější lidi. Pro reálný boj nemusí být tento styl vždy výhodným a může často zklamat.
Freestyle karate však může mít i své kondiční využití, které na extrémní náročnosti nebazíruje, ale rozvíjí kondiční vlastnosti (např. karate-robic).
Zdroj: youtube
Sportovní karate
Sportovní karate, jak již sám název napovídá, je disciplínou zaměřenou především na sportovní soutěžení. Používané techniky jsou pro tento účel speciálně upravené, aby nebyly smrtelně nebezpečné, aby byly snadné k posouzení rozhodčími a podle určitých pravidel pořádající organizace byly vhodné k hodnocení rozhodčími. Soutěžení je vedeno úsilím o získání bodů za bezkontaktní nebo různě kontaktní zásah vedený na vybrané části protivníkova těla.
Taktika sportovního zápasu je zcela protikladná taktice skutečného karate. Nelze soutěžit, aniž by se oba soupeři nesnažili útočit. Skutečné karate však soupeření a soutěžení vylučuje. V karate není prvotního útoku. Pro naši západní mentalitu bývá taková taktika nepochopitelná, neboť podstatou naší morálky, civilizace, kultury, politiky a ekonomiky je účelově pěstovaná a hluboce zažitá soutěživost.
Kladné hodnoty sportovního karate jsou přesto nesporné. Cvičencům sportování přináší fyzický rozvoj, určitou sebekázeň, zdraví, odolnost vůči stresu a radost z pohybu jako takového. Sportování odvádí pozornost dětí a mládeže od sociálních nešvarů, které marginalizují a ničí lidskou bytost (IT, alkohol, drogy aj.).
Na druhé straně sportovci mívají mylné představy o použití, účinnosti a způsobu provádění technik v reálném boji. Jasnější představu mívají cvičenci, jejichž trénink obsahuje cvičení aplikací (bunkai) technik z forem či sestav (kata) nebo základních technik (kihon). Je nutné také podotknout, že některé návyky získané ve sportovním karate, jako je např. pořadové chování, absence výrazné přesily a technik zakázaných ve sportu, mohou být v pouličním boji handicapem.
Skutečné (bojové) karate začíná tam, kde sportovní karate končí. Hranici tvoří boj na krátkou vzdálenost, při které je sportovní zápas zastavován. Rozhodčí nemohou vidět a hodnotit techniky a situace při boji na krátkou vzdálenost, kdy jsou používány krátké techniky (např. ohnutých paží a nohou).
Pro zajímavost je možná vhodné zmínit, že v historicky starých dobách nebývaly při extrémních způsobech výcviku bojové techniky nijak vysvětlovány, jejich aplikace se vůbec necvičily a zápasení bylo vyloučeno. Byl to velice přísný způsob tréninku, který uzpůsoboval cvičence k neuvěřitelným nadnormálním výkonům, avšak pro mentalitu dnešních cvičenců je nepochopitelný a zcela nepřijatelný.
Zdroj: youtube
Tradiční karate
Bojové, tradiční nebo také historické karate (karate-do) je bojovým uměním, přičemž jeho trénink se zaměřuje převážně na techniky reálného boje. Používá techniky ve sportovním karate často zakázané nebo přinejmenším omezené či upravené. Patří sem například údery na hlavu, krk, solar plexus, pohlaví či jiná citlivá místa lidského těla. Mimoto, tento způsob tréninku může tvořit přechod k vyšším úrovním cvičebního postupu, který se v kontextu východní kultury zabývá meditací, filosofií, poznáním a osvobozením.
Přiznáváme, že cvičenci této disciplíny bývají lépe připraveni pro reálné konfliktní situace, ale mohou mít potíže při provozování jiného způsobu cvičení (např. sportovního). Velký problém při použití bojového karate tvoří i zavedený právní systém, který ve skutečnosti zjevně nebo skrytě chrání provokatéra a útočníka (prvotní útok).
Je zde možná pro zajímavost vhodné zmínit, že metody tréninku karate určeného pro skutečný boj s výraznou přesilou (tzv. na život a na smrt), nelze v dnešní době nijak používat, a to dokonce ani u speciálních jednotek. Tyto metody zůstaly skryty pod nánosy minulosti a bývaly i ve starých dobách pochopitelně přísně tajné.
Bojové umění je obvykle životním stylem, ve kterém se jeho cvičenci zabývají tělesným a duševním rozvojem (bytostnou kondicí). Toto pojetí bojového výcviku není však vlastní pouze Japonsku, potažmo Asii, ale existovalo i u nás v Evropě, například v antickém Řecku (kalokagathia) nebo v tradici křesťanských rytířských řádů. Pojetí lidské kultury, zákonnosti a morálky historicky souvisí s vědeckotechnickým pokrokem, úpadkem lidské bytosti a řádem pevninským (feudálním) a námořním (obchodním).
Historické záznamy
Zdroj: youtube
Ukázka z filmu Kuro Obi (závěrečná scéna)
Zdroj: youtube
Etika, etiketa a filozofie
A jak je to s etikou, etiketou a filozofií v karate? Každé bojové umění má svou filozofii, etiku a etiketu, které vznikaly a formovaly se dle kultury a aktuálních potřeb dané doby. Je pravdou, že tradiční karate se těmito disciplínami zabývá mnohem více, než jiná pojetí karate. A v některých situacích možná až absurdním způsobem a pro nás Evropany nezvyklým. Mnohé tradiční způsoby chování a vystupování se promítly i do etiky a etikety sportovního karate, ale s vývojem sportu postupně ztrácely svůj význam.
Ještě v 70. letech 20. století se učilo a dodržovalo například následující:
- Při odchodu z tatami musí cvičenec odcházet pozpátku a až za čárou a po úklonu se směl otočit a z tatami odejít. Přičemž odchod z tatami musel být od středu směrem na svou stranu.
- Při (nechtěném) zasažení soupeře do nepovolené části (např. do nosu) se musel útočník otočit zády k soupeři a sednout si do tzv. seiza.
Takových příkladů bychom mohli uvést více. Nakonec, kdo z tzv. karatistů nezná 20 principů Gichina Funakoshiho? Dnes se často setkáváme s dodržováním těchto zásad chování sporadicky. Jejich ignorování je trestuhodné a to nejen z úcty ke karate, jeho předchůdcům a následníkům, ale také z důvodu, že z karate se postupně stává obyčejný povrchní západní sport postrádající všechny jeho bývalé vnitřní hodnoty. Mistr Gichin Funakoshi tvrdil, že karate začíná a končí se zdvořilostí (rei, úklonou, etikou, etiketou).
Bez etiky a etikety nebude sportovní karate, mimo názvu a podobného úboru, již žádným karate, ale pouze nějakým vykřičeným okopáváním primitivních neotesanců.
Etika a etiketa tradičního karate jsou o něco složitější, než je pro nás západní lidi obvyklé. Tato vycházejí z přísných historických tradic. I když jsou zajímavé, pro někoho až tajuplné, ne vždy lze podle nich žít v dnešní moderní době. Pomineme-li kulturní rozdílnosti, tak dnes jsou jiné možnosti, povinnosti a pravidla. Nakonec i karate jako bojové umění se vyvíjí a přizpůsobuje. Ale již jenom z úcty ke karate je dobré se o tato pravidla zajímat.
Etiketa a etika nemají za účel pouze působit příznivě v objektivní oblasti sociálních vztahů. Jejich hlavním vlivem má být kladný subjektivní účinek na bytost samotné osoby cvičícího jedince. Zatímco účelem etikety je zevní nepřímý harmonizující vliv na bytost člověka, účelem etiky je přímý vliv na uspořádání životních sil osoby, tak aby působily směrem k vyšší mravní a duševní úrovni.
Úpadek feudálních mravů a zvrat k obchodnímu řádu po průmyslové revoluci, vedly k demoralizaci lidské společnosti. Dnes je za morálku běžně vydávána amorálnost a morální zvrhlost. Japonské ženy si ve starých dobách před svojí sebevraždou svazovaly vlastní nohy, aby je smrtelná křeč nezkroutila do neslušných poloh a jejich mrtvola měla úhlednou podobu, zatímco dnešní individua vydávající se za ženy, veřejně vykřikují vulgární názvy pohlavních orgánů.
/Co si například máme myslet o dámě, která si dozadu na svůj automobil nechá nastříkat nápis: Jsem princezna! VO.E!/
Není snad nutné připomínat, že chování cvičenců karate by mělo vykazovat snahu být v tělocvičně i na veřejnosti decentní. Ona různá vzájemná poplácávání,
osahávání, objímání a různá gesta a doteky rukama a pěstmi, odporují etice karate. Pokřikování na sebe na ulici, používání cvičebních výrazů nebo v zmiňování cvičení karate v přítomnosti nezúčastněných osob, je naprosto nemyslitelné. Západní podávání rukou je značný kompromis, který japonská etiketa přijala velice rozpačitě. Zachovávání diskrétní zóny (odstupu) je samozřejmostí, kterou však lze velmi obtížně dodržovat v přecpaných koridorech a veřejných dopravních prostředcích velkoměstské kultury průmyslových aglomeracích přeplněných lidskými zdroji.
Pohlížení do očí soupeři, starší nebo nadřízené osobě, jsou špatným krokem (faux pas), který připomíná slona v porcelánu, o kterém většina příznivců karate neví a nepřemýšlí.
Jistě, časy se změnily. Globalizace zasáhla svým demoralizujícím vlivem i Asii. Přesto některá pravidla a způsoby chování na Východě přetrvávají. Při vzájemném styku se nelze chovat rutinním způsobem, který vykazuje automatické návyky, gesta, netaktnost, nedbalost a sníženou bdělost. Ve starém Japonsku by takové chování znamenalo brzkou smrt.
Nelze spoléhat na to, že moderní prostředí své rukojmí (občany) chrání, takže si mohou v městském intravilánu dovolit patologické způsoby chování, které by je v nezničeném přírodním prostředí disponovaly pro okamžitou likvidaci ze strany predátorů, kteří udržují zdravý stav ekosystému.
Používání slova “Oss”
Každý, kdo cvičil nebo cvičí karate, zná slovo oss. Cvičenci a příznivci karate jej obvykle používají při pozdravu, k vyjádření souhlasu, nebo k potvrzení provedení pokynu. Často jej používají téměř kdykoliv a kdekoliv. Jak to ve skutečnosti je s tímto slovem?
Zeptali jsme se na to jednoho japonského trenéra (10. dan). S úsměvem nám odpověděl, že výraz oss má mnoho významů. Přestože u nás se často vyslovuje oss při všech možných příležitostech, ne vždy je jeho použití vhodné.
Oss je slovo převzaté z vojenského prostředí. V reálném pojetí se má používat ve smyslu Provedu! (Rozkaz!), když například trenér zadá pokyn ke cvičení nějaké techniky. Naopak, zeptá-li se trenér cvičence zda rozumí pokynu, má cvičenec při kladné odpovědi použít výraz hi (haj), což v překladu znamená ano. A naopak, pokud cvičenec pokynu nerozumí, odpovídá slovem ie (íe), což znamená ne.
Pásy (obi) a nošení bílého pásu (shiro obi)
Pás v karate a vůbec v japonských bojových uměních se nazývá obi. Tak jak používání obi známe dnes, objevilo se až někdy na přelomu 14. a 15. století jako praktický doplněk samurajů, který se stal neodlučitelnou součástí jejich úboru. Obi se vyrábělo podle přesně předepsaných postupů, které odrážely jejich symboliku a skrytý význam.
Obi mohlo být například vyrobené jako symbol úcty z obnošených šatů rodičů, mohlo být výrazem přijetí odkazu mistra, nebo mohlo být dokonce zhotovené z vyčištěného menstruačního pásu nějaké ženy, jako symbol očistění původně špinavé mysli.
Zmíněná symbolika obi však asi před 200 lety zanikla. Dnes obi označuje technický, cvičební, organizační nebo záslužný stupeň reprezentující jen vnější stránku praxe.
Na začátku bylo obi pouze ve dvou barvách, a to bílé (začátečník) a černé (žák). S příchodem sportovního karate se zavedla další obi, která jsou barevná a označující u začátečníků jednotlivé žákovské stupně (kyu). Černé obi je pak vyhrazeno žákům pro stupně mistrovské (dan). Jednotlivé barvy jsou obrazem různé symboliky, která vychází z duchovní tradice. Uvazování obi se provádí předepsaným způsobem.
Jak správně uvázat obi
Zdroj: youtube
Zakladatelem stupňování kyu / dan je mistr juda sensei Kanó Džigoró. Jeho stupnice původně obsahovala 6 stupňů kyu a byla odlišena barvami bílé a hnědé. Černá barva pak byla určena pro stupně dan. Později vznikla barevná paleta jednotlivých stupňů kyu.
Gichin Funakoshi stupňovací systém judo včetně oděvu judo-gi (kimono pro judo) v roce 1922 převzal a zakomponoval jej do cvičebního systému karate. Z tohoto důvodu můžeme na historických fotografiích vidět, jak někteří cvičenci karate mají oblečené judo-gi. V Japonsku se judo v té době těšilo velké oblibě, což tento krok podpořilo. Na podnět japonského ministerstva školství evidující bojová umění bylo v karate stupňování definitivně zakotveno a sensei Gichin Funakoshi v roce 1924 oficiálně udělil první 1. dan (shodan).
K finalizaci oficiální evidence všech bojových umění v Japonsku došlo kolem roku 1930. Pouze Okinawa se ještě déle bránila oficiálnímu užívání stupňů kyu a dan. Tam se toto stupňování ujalo až v roce 1957, kdy jej přijala tehdy nově založená organizace Okinawa Karate Association. Přestože byly jednotlivé styly bojových umění evidovány již od 20. let 20. století, u některých stylů se označení stupeň kyu a dan začalo používat až po druhé světové válce.
Dnes mívají různé školy a styly karate pro jednotlivé stupně technické výkonnosti (STV) trochu jiné podmínky a jiné složení barev obi. V jednom se ale shodují. Nejnižší je bílý pás (shiro obi) a nejvyšší je pás černý (kuro obi), případně pás rudý nahrazující černý pás u držitele posledního mistrovského stupně (10. dan).
Ale pozor, nenechte se mýlit. Mnoho původních dojo na Okinawě stále dodnes používá pouze dvě barvy pro stupně kyu, a to barvu bílou (začátečník) a hnědou (pokročilý). V některých dojo si dokonce cvičenci ponechávají bílý pás až do prvního mistrovského stupně (1. dan). Barvy obi se většinou používají při tréninku dětí, pro které je získání další barvy obi velkou cvičební motivací.
Ohledně pásů, zejména toho černého, propukla v počátcích karate na Západě i u nás hysterie, kterou se u prvních cvičenců projevovaly a kompenzovaly rozličné formy frustrace a egoismu. Příznivci karate se nějak dozvěděli, že je nutné být mistrem karate. A všichni začátečníci jim najednou chtěli být. Kvůli tomu potřebovali získat nějaké veřejně nebo oficiálně uznávané udělení černého pásu. Přinášelo to sebevědomí a obdiv nezkušených cvičenců a laiků.
Musíme si uvědomit, že trénink karate žádnou výhodu před netrénovanou osobou nepřináší. Naopak, silně narušuje přirozený (živelný) způsob boje, který je mnohem účinnější. Přináší pouze amorální výhody proti slabším. Bojový výcvik karate nelze v našich podmínkách dotáhnout do konce, tak aby vytvořil vyšší způsobilost a jednoznačně nahradil a předčil přirozený stereotyp reagování a jednání.
Asi by nebylo nic závadného připustit, že bílý pás může být symbolem totožného nejnižšího i nejvyššího stupně, začátku (10. kyu) i konce (10. dan) cvičebního procesu. Černý pás, který se nachází mezi tímto procesem, by mohl být pouze přiznáním se ke své oddanosti k tréninku karate. Pak by již pouze záleželo na každém cvičenci samotném, zda by dělal svojí cvičební snahou černému pásu a karate ostudu, nebo nikoliv.
Pás má mimo hodnostního a organizačního použití, rovněž velmi důležitou cvičební funkci – je uvázán v oblasti pasu, a to v místě lokalizace těžiště, které by se mělo při všech pohybech téměř vždy vyskytovat uvnitř jeho obvodu.
V našich podmínkách lze v začátcích tréninku cvičit jen v obvyklém sportovním oděvu. Týká se to hlavně dětí, u kterých rodiče netuší, zda u cvičení karate vydrží déle nebo nikoliv. Je to pochopitelné a akceptovatelné.
Jakmile se však začátečník plně zapojí do cvičebního procesu, účastní se první zkoušky nebo oficiálních akcí (např. soutěží), měl by nosit čisté, bílé a nažehlené karate-gi (lidově kimono). A toto by se však nemělo nikdy nosit bez pásu (obi).
V tradičním karate je 9 žákovských stupňů (kyu). Zahájením tréninku karate je začátečník automaticky považován za držitele bílého pásu (9. kyu). Na další stupně se již obvykle skládají různě náročné zkoušky. Vlivem neznalosti a komerce se dnes v některých organizacích dětem uvazují okolo pasu provázky, gumy nebo švihadla, takže připomínají členy Rychlých šípů.
Je nesporné, že systém cvičebním stupňů má pro děti a mládež silný motivační účinek, který jim pomáhá vydržet u tréninku, avšak není nijak prospěšné zkouškami, stupni, pásy a soutěžením vytvářet a posilovat u začátečníků podprahová stresová traumata a reflexy, které působí velice negativně na jejich cvičební vývoj i životní osud. Zdůrazňování rozdílnosti, výjimečností, osobitosti, zvláštnosti, zkoušení, stupňů a pásů je v rozporu se skutečnými ideály karate.
Používání hakamy
Hakama je typ tradičního oblečení. Kalhoty nosil čínský císařský soud v dynastiích Sui a Tang. Tento styl byl přijat Japonci ve formě hakamy na počátku 6. století. Hakama je v pase uvázaná, její délka dosahuje přibližně ke kotníkům a nosí se přes kimono (hakamashita). Hakamy jsou dva základní typy. Je to buď hakama rozdělená (umanori) nebo hakama nerozdělená (andon hakama).
Typ umanori má dělené nohy a byla vhodná pro jízdu na koni. Oba typy jsou si jinak dost podobné a oba nosili rolníci a lesní dělníci.
Hakama se uvazuje čtyřmi popruhy: Dva delší pro připevnění na obou stranách přední části oděvu a dva kratší pro připevnění na obou stranách zadní části. Zadní část oděvu má tuhou lichoběžníkový tvar. Hakama má sedm hlubokých záhybů, dva vzadu a pět vpředu. Přestože uspořádání předních záhybů vypadá vyváženě (tři doprava, dvě zleva), je ve skutečnosti asymetrické. Má to symbolizovat asymetrii v japonské estetice.
V Japonsku hakamu nosili samurajové jako ochranu svého oblečení při jízdě na koni. Poté zjistili, že je dobré používat hakamu i při boji. Svou délkou a střihem dobře zakrývá postoj bojovníka a tím snižuje šance protivníka zjistit dle postoje, jakou techniku nositel hakamy provede.
V tradičním karate se někdy hakama nosí. Není to však podmínkou, a je obtížné posoudit, které příležitosti jsou pro to vhodné. Když jsem pátral po bližších informacích, tak jsem nenašel žádné jednoznačné stanovisko. Rozhodně by se tím však neměla zdůrazňovat nějaká osobní výjimečnost a důležitost, a nošení hakamy by mělo být především vyhrazeno cvičebně starším zasloužilým osobám. Hakama je spíše oficiální symbol skromnosti a toho, že cvičenec je upřímně oddán budo.
Zdroje obrázků:
Zdroje videí:
(Autoři: R.B. & V.L.)
